Ať to odnesou bohatí!
Když přišla nová, polistopadová doba, domníval jsem se, že se vše v dobré obrátí. Inu, byl jsem ještě poměrně mladý a nezkušený, ba přímo hloupý, chtělo by se říci. Byl jsem už ve věku, kdy jsem chápal, že jakkoliv měly soudy zjednávat nápravu nepravostí, nejednou tak za minula nečinily, a doufal jsem, že teď už bude všechno jiné.
Ovšem čeho jsem se dočkal? Totiž čeho jsme se dočkali? Já stejně jako vy?
Jistě, i dnes odvádějí soudy vesměs užitečnou a smysluplnou práci, to ovšem leda tam, kde se jejich úlohy nestřetávají s populistickými zájmy politiků. Jimž by soudy sloužit neměly a také jim přímo nepodléhají, ovšem přesto se musí podřizovat tomu, co politici vyplodí a vpašují do paragrafů.
Ke škodě všech, což si ale leckdo nepřipouští. Protože těch, kdo jsou tímto čas od času postiženi, není zase až tak moc, a těm ostatním je to jedno. Nebo jim to možná zase až tak jedno není, jenže si v duchu pomyslí: „Co kdybych se v tom jednou náhodou ocitnul i já sám?“ A pak mlčí, přesně v duchu hesla „co tě nepálí, nehas“.
Vezměte si třeba takovou myšlenku osobních bankrotů.
Člověk se zadluží až po uši, pak ještě nějakou dobu relativně zdárně vytlouká klín klínem, a když se to úplně sesype, když už mu nikdo nepůjčí na to, aby splatil dluhy, kterými splatil jiné dluhy, kterými splatil ještě jiné dluhy a tak dále a tak dále?
Pokud má takový člověk pořád ještě nějaké příjmy nebo nějaký majetek, začne nejednou jednání, jež končí až soudním rozhodnutím o osobním bankrotu.
Takový dlužník svatosvatě slíbí, že po tak a tak dlouhou dobu bude živořit jenom z naprostého minima a vše, co vydělá nad toto minimum, odevzdá, aby se tím umořovaly jeho nezvladatelné dluhy, a soud stvrdí, že po tak a tak dlouhé době budou všechny dluhy, jež se tímto způsobem splatit nezvládne, odpuštěny. Na úkor toho „hlupáka“ nebo těch „hlupáků“, kteří dotyčnému předluženému jedinci půjčili. Kteří se musí smířit s tím, že už se jim část jejich peněz nikdy nevrátí.
A ani tady to ještě neskončilo. „Aby se pomohlo strádajícím“, chtějí politici dokonce, aby ten, kdo projde osobním bankrotem, nemusel věřiteli splatit dost možná ani korunu. Aby si živořením na minimu odpykal svůj hřích a to ostatní ať si odpykají ti, kdo mu půjčili. „Neměli přece být tak důvěřiví, je to jejich a ne dlužníkova chyba.“ A soudy zkrátka mají podobná rozhodnutí posvěcovat z moci úřední.
Aby předlužení lidé nestrádali. A aby byli vděčni politikům, kteří jim dávají tuto možnost. Kterou soudy musí posvětit. Namísto toho, aby jednaly podle zdravého rozumu a ne podle pokřivených paragrafů. Kvůli nimž nejsou soudy ani dnes tak docela těmi, kdo prosazují právo. Právo v jeho pravém smyslu slova.